Cestopis
Den č. 1 - cesta přes Slovensko
Den č. 11 - Solotvina - Zaluža
Den č. 1 - cesta přes Slovensko ::::: foto
Ráno jsme si museli trošku přivstat, abychom stihli plánovaný vlak. Na nádraží jsme se měli setkat čtyři. Bohužel se tak nestalo a tak nakonec na výlet vyrážíme my tři: Danka, Zbyňa a Staňa.
Při jednom z přesedání máme něco přes hodinku času a jdeme se podívat do okolí nádraží. Najednou slyšíme, jak na nás povolávají nějací lidé, aby jsme k nim šli na pivo. Koupili si bečku, zabili kozu a tak mají pohodový víkend. Dáváme se s nimi do řeči, chutnáme pivo a kdo má zájem i kousek masa.
Když nasedáme do rychlíku v Novém Meste nad Váhom, zjišťujeme, že je docela plný, a proto trávíme cestu přes Slovensko až do Košic v uličce jednoho z vozů. Z Košic do Čierne nad Tisou již kola musíme hlídat sami, navíc nacházíme konečně volné kupé.
Zjišťujeme, že z Čierne nad Tisou jede přes hranici do ukrajinského Čopu vlak až po 20. hodině. To by znamenalo více, než tři hodiny čekání. Proto se rozhodujeme, že sedáme na kola a jedeme na hraniční přechod Vyšné Nemecké - Užhorod. První projížďka probíhá bez problémů, daří se nám bezpečně projíždět místními, místy potemnělými vesnicemi východního Slovenska. Stanujeme kousek od Nižného Nemeckého v poli s obilím.
Ujetá trasa: 57 km za 3:00 hod
Den č. 2 - Užhorod - Poljana ::::: foto
Ráno nám zbývá ujet asi 5 km na hraniční přechod. Zdárně rocházíme všemi pěti záchytnými body slovensko-ukrajinské hranice a konečně vjíždíme do Užhorodu. Dále pokračujeme na sever směrem na Perečin, pak na východ až k městu Poljana. Je zde téměř nulový provoz, jede se nádherně. Projíždíme malými vesničkami pod kopci, prohlížíme okolí a kocháme se krajinou.
Z Poljany, kde je možné si také nabrat minerální vodu z pramene, se vydáváme do kopce na sever, kde nás zastihává déšť a my po menších nesnázích nacházím poměrně slušné místo na jedné loučce kousek od hlavní silnice. Dodatečně zjišťujeme, že táboříme u ropovodu Družba. Sice je na cedulce psáno, že je kolem něj 50m ochranné pásmo, ale pro jednu noc to snad nebude vadit...
Ujetá trasa: 86 km za 5:06 hod, stoupání 613 m, klesání 297 m.
Den č. 3 - Poljana - Siněvir ::::: foto
Dnes nás čeká pár kopečků. Projíždíme postupně městy a městečky Nižnije Vorota, Volovec, Medžgorje a Siněvir. Na každém z kopců, které musíme zdolat, je obvykle nějaká velká cedule, která informuje o začátku dalšího okresu nebo alespoň velká mapa okolí. Ve Volovci zastavujeme na oběd - dáváme si pořádnou porci chleba se sýrem.
Z Medžgorje do Siněviru je dnešní poslední, zato však největší kopec. Dostávají zabrat jak stroje tak jezdci. Vše se však skončí velkým vítězstvím člověka nad přírodou a my si můžeme užívat příjemného sjezdu do vesnice Siněvir. Nakonec vjíždíme směrem na Siněvirskou Poljanu až do přírodního parku, kde za řekou rozděláváme stany, vaříme obligátní polévku ze sáčku a postupně se po dnešním náročném dnu ukládáme k zaslouženému odpočinku.
Ujetá trasa: 92 km za 6:29 hod, stoupání 1100 m, klesání 845 m.
Den č. 4 - Siněvir - Koločava ::::: foto
Dnešní den je ve znamení návštěvy jezera Siněvir. Těsně před ním nás chytá menší přeháňka, a protože jdeme právě kolem malé restaurace, zároveň se schováváme před deštěm a spolu s tím i obědváme.
Jezero Siněvir leží ve výši 989 m nad mořem. Poslední necelé 2km k němu vede docela slušný stoupák. Fouká zde docela slušný vítr. Objíždíme jezero a přes Siněvirskou Poljanu jedeme zpět. U východu z přírodního parku se po odbočce dá dostat ještě k muzeu lesa a vorařství. Jdeme se tam podívat a po krátké prohlídce malé expozice nastupujeme cestu přes Siněvir do Koločavy.
V Koločavě zastavujeme u Čestnice stanice - hospody místní učitelky Natálie. Dáváme občerstvení a schováváme se před prudkým deštěm. Dostáváme nabídku spát v hospodě, ale raději jedeme kousek za vesnici a stavíme stan.
Ujetá trasa: 56 km za 5:37 hod, stoupání 388 m, klesání 576 m.
Den č. 5 - výšlap na Strimbu ::::: foto
V hospodě jsme se včera poradili o nejlepším výšlapu do okolí na některý z okolních kopců. Nakonec jsme si vybrali 1719 m vysokou Strimbu. Ráno jsme vyšli Koločavou od hlavní křižovatky směrem na sever. Vesnice je strašně roztahaná a tak jdeme ještě asi hodinu vesnicí. Pak se ptáme dvou starých pánů, kteří si povídají a pokuřují u jednoho z posledních stavení v obci. Ti nás nasměrují podél potoka vzhůru a pak máme jít doprava a stoupat až na samotnou horu. Cesta nám chvílemi mizí, chvílemi se objevuje. Naštěstí víme, že pokud půjdeme pořád do kopce, pak nemůžeme zabloudit :-)
Po pár hodinách se dostáváme pod samotný vrchol Strimby. Zbývá nám zdolat posledních pár set výškových metrů. Nastává však menší potíž: vrchol hory je tak hustě porostlý kosodřevinou, že se přes ni nejde prodrat. Jediná cestička, kterou vidíme horu po vrstevnici docela zdlouhavě obchází. Protože po pár pokusech prostoupit kosodřevinou jsme se o moc dále nedostali, jdeme kus po pěšině kolem hory. Přicházíme až na louku se stádem krav a pár koňmi. Opodál vidíme příbytek, ze kterého stoupá kouř. Jdeme se tedy zeptat, jestli by nám neporadili, kudy se dostat na vrchol.
V přístřeší nacházíme tři muže, zřejmě vlastníky dobytka. Ti nám radí, jak se dostat na vrchol i jak se jinou cestou vrátit do Koločavy. Výstup na vrchol zamítáme kvůli nedostatku času. Vydáváme se tedy zpět do vesnice po pěšině, která nám byla doporučena. Hlodají v nás ovšem silné pochybnosti, protože jdeme stále dále a dále od vesnice a navíc stále po vrstevnici. Prostě se nám to nějak nelíbí a proto volíme vlastní cestu - přímý sestup do údolí skrze les.
Po pár kilometrech však začíná být svah natolik prudký, že se postupně stále více přibližujeme horskému potůčku až do něj na doporučení jednoho z výletníků sestupujeme. Začíná několikahodinový sestup potokem do údolí. V sedm hodin jsme konečně v údolí. Teď už nám zbývá jen něco kolem šesti až sedmi kilometrů chůze údolím, kde se silnice občas ztrácí v potoce, abychom se dostali zpět do vesnice. Cestou ještě objevujeme starý traktůrek, který vypadá, že jej sem asi přinesla nějaká velká voda.
Po příchodu do hospody k Natálii si dáváme jídlo. Zde mi nezbývá než dodat, že jsme tady udělali asi jedinou špatnou zkušenost z celé naší cesty Zakarpatím: Ptáte se, v čem ta špatná zkušenost byla? Byla v ceně jídla, které jsme si dali: Za talíř nudlové polévky a bezmasé jídlo: opečené brambory se smaženicí z hub a oblohou chtít 20 hřiven je na místní poměry téměř vyděračská cena. Navíc za džus, který jsme si kupovali i včera a platili za něj 1,50 hřivny dnes platíme hřivny dvě.
Zbyňa si zde dával chvíli před námi jenom samotnou polévku za 6 hřiven - to je téměř 3x dražší polévka, než si ji můžete dát třeba v porovnání s Koločavou v obrovském Mukačevě. Navíc v restauraci na pěší zóně...
Ceny to nejsou sice závratné, které by člověk z Česka nemohl zaplatit, ale jak se dozvídáme (Zbyňa) od místních, paní Natálie v Koločavě leží v žaludku mnoha lidem. A pokud na své politice něco nezmění, nemusí zůstat u bolesti žaludku jen u místních.
Stoupání 1121 m, klesání 1121 m, nejvyšší bod 1454 m n. m.
Den č. 6 - Koločava - Vodnica ::::: foto
Včera jsme řešili, kudy pokračovat z Koločavy dále - jestli na východ do Komsomolska a Usť Čorné nebo na jih směrem na Dragovo. Nakonec to vyhrála jižní cesta, protože o kvalitě východní varianty jsme slyšeli docela hodně nepovzbudivých slov. Času nazbyt nemáme a tak bereme za vděk sice méně dobrodružnou, ale stále krásnou cestu na jih.
Silnice je na pár místech pod Koločavou bez asfaltového povrchu. Zřejmě ještě od nějaké povodně. Projíždíme Dragovem. Ve vesnici Čumalovo se zastavujeme a bereme od jedné místní paní vodu. Chceme ještě koupit mléko a paní nám ochotně dává něco přes litr mléka. Přes naše veškeré snahy jí jej zaplatit vytrvale odmítá a my chápeme, že bychom ji zřejmě penězi urazili.
Přes Neresnicu a Kalini chceme jet na Vodnicu. Bohužel však na topografa výpravy není ten pravý spoleh a odbočku přejíždíme. Dostáváme se omylem až za Dubové do města Krasna. Tam jsem si uvědomil, že se nám řeka přesunula z levé strany cesty na pravou a nesměle se přiznávám, že jsme asi zajeli. Nedá se nic dělat, otáčíme stroje a 7-8 kilometrů jedeme zpět. Nakonec se ptáme jedné paní, kde je odbočka na Vodnicu. Ta nám ochotně sděluje, ať za ní jedeme, že tím směrem také jede a odbočku nám ukáže. Po chvíli se zastaví před silnicí, které nějak nedůvěřujeme.
Až poté, co se zeptáme ještě další babičky, která někam vede kravky se odhodláváme a jdeme po silnici vzhůru. V mapě je silnice značena jako klasická hlavní silnice, ve skutečnosti je silnice bez asfaltu (ten tu ani nikdy nebyl), vyjeté koleje, kaluže a kameny. Ne, že bychom s něčím takovým na Ukrajině nepočítali, ale vzhledem k tomu, jak je silnice značena v mapě mne její kvalita docela překvapila. Chvílemi jedeme, chvílemi jdeme pěšky, ale nic nemění na tom, že příroda je kolem opravdu krásná.
Nakonec ještě projíždíme Vodnicí a kdesi na plácku za záhonem fazolí rozděláváme stany a uléháme ke spánku.
Ujetá trasa: 101 km za 7:57 hod, stoupání 574 m, klesání 788 m, nejvyšší bod 684 m n. m.
Den č. 7 - Vodnica - Luhy ::::: foto
Po včerejšku dostali naše stroje trošku zabrat a tak jim dopřáváme i trochu péče. Po menší poradě o dalším směru cesty se domlouváme, že pojedeme do Rachova jižní cestou podél Tisy a nebudeme riskovat nějaké zdržení přes Kobyleckou a Kosivskou Poljanu. Pak už naskakujeme do sedel a jedeme přes Veliký Bičkiv a Dilove do Rachova. Zde sedáme na internet, nakupujeme jídlo na výlet do hor a jedeme do vesnice Luhy, kterou jsme si vybrali za náš základní tábor při cestě na hřeben.
Když přijíždíme do vesnice Luhy, docela nás překvapí, že se zde dělá nová asfaltová silnice. Jak se později dovídáme, stojí za tím nedávná (asi 14 dnů zpět) návštěva ukrajinského prezidenta Juščenka.
Před námi dnes ještě stojí úkol domluvit se s některým z místních a schovat si u nich kola před naším výletem do hor.
Stavujeme se v místním obchodě, kde potkáváme několik místních obyvatelek. Ty nás zahrnou nepřeberným množstvím všemožných informací. Nakonec se s jednou domlouváme a ubytováváme se u ní na zahradě. Kola si schováváme do kůlny. Ještě jsme před tím vyhnali kozu, ale pak už nám v úschově nic nebrání :-)
Jsme domluveni, že Zbyňa zůstane dva dny ve vesnici a pravděpodobně za dva dny se zde potkáme. Pokud by se něco změnilo, necháme si u místních vzkaz.
Chceme vyrazit na hřeben ještě dnes večer, abychom ještě urazili co největší vzdálenost. Cesta má být dlouhá asi 50-60 km a na dva dny pěšky je toho docela dost. Zvlášť s výstupem na hřeben. Místní nám radí, abychom už dnes nikam nešli, že zítra ráno pojede na Černou horu "balšája mašína" a že nám to domluví s řidičem a za nějakých pět hřiven nás tam vezme. Po nějaké chvíli souhlasíme, že je to rozumnější, a proto se s ním domlouváme, kdy že "mašína" vyráží z vesnice. Asi po pěti minutách kontroly našich a jejich hodinek a časů na nich - se domlouváme, že vstaneme ve 3:00 a ve 4:00 ráno jede auto z vesnice.
Ujetá trasa: 69 km za 4:35 hod, stoupání 476 m, klesání 191 m.
Den č. 8 - vzhůru na hřeben ::::: foto
Jsou tři hodiny ráno a zvoní nám budík. Sice se nám moc nechce vstávat, ale s vidinou krásného výletu přeci jenom vstáváme a balíme věci. Ve čtyři hodiny stepujeme před domem a čekáme, kdy za námi dojde člověk, se kterým jsme si včera domlouvali odvoz. Celá vesnice je ve tmě, svítí asi jenom dvě okýnka v dálce.
Asi půl hodiny čekáme a pak vyrážíme. Pěšky. "Balšoj mašíny nět". Jdeme tedy něco přes hodinu, když se dostaneme konečně za vesnici. Je krátce před šestou, žádné auto nás zatím nepředjelo a my se rozhodujeme, že si uděláme snídani.
Když snídáme, mine nás za sebou jeden nákladní Kamaz se spoustou lidí na korbě, a v zápětí za ním i dvě osobní auta. Již jsme téměř u konce se snídaní. Slyšíme za sebou na silnici další auto. Zjišťujeme, že je to další nákladní vůz s lidmi na korbě. Urychleně balíme ešus a vařič a stopujeme. Řidič souhlasí, že nás za pět hřiven odveze na Černou horu. Naskakujeme na korbu, kde je spousta babek sedících na konvách na mléko. Jsou tu i nějací kluci a asi dvě jízdní kola.
Na prázdných konvích od mléka se kodrcáme necelou hodinku. Jak zjišťujeme, vysoko proti proudu potoka jsou ustájeny krávy a místní je zřejmě jezdí denně dojit.
Když vysedáme, potkáváme dva Maďary, kteří jdou úplně stejnou trasu jako my. Protože přesně neznáme cestu ani my ani oni a oni mají navíc daleko podrobnější mapu, přidružujeme se k nim a společně stoupáme na hřeben.
Cesta:
Na křižovatce ve vesnici Luhy se dáme doprava směrem na Černou horu. Cesta vede podél potoka, až dorazíme ke čtvrtému výrazným údolí na levé straně, odbočíme po lesní cestě doleva. Postupně mineme jedno ustájení krav a přijdete ke druhému.
Od druhého ustájení krav se jde stále proti proudu potoka nahoru ještě asi dva kilometry. Poté je na pravé straně u cesty barevný dřevěný kůl (zeleno-bílý) a vedle něj vede pěšina ostře do kopce. Ta nás dovede až na vrchol Černé hory (též na mapách uváděné jako Pop Ivan) vysoké 2020 m.
Na Černé hoře jsou pozůstatky meteorologické observatoře. Není to nikterak příjemné místo, navíc se každou chvíli ponoří do mraků a tak se zde dlouho nezdržujeme a vyrážíme po hřebenu na Hoverlu. Cestou se kocháme nádhernými výhledy do okolí, míjíme postupně vrcholky menších kopců (vesměs něco kolem 1800 - 2000 m nad mořem).
Odpoledne se nám ale zatáhlo a asi kolem třetí hodiny začal déšť, který se postupně změnil v bouřku. Padají dokonce i kroupy. Jde asi necelou hodinu v dešti. Poté, co déšť ustane a my sčítáme škody na našem oblečení si všímáme, že blesky stále křižují oblohu a zabodávají se do okolních kopců. Protože se nám nechce být jejich snadným cílem, je rozhodnuto, že sejdeme kousek z hřebene na jednu loučku, kde postavíme stan, pokusíme se uschnout, přespíme a ráno vyrazíme dále.
Den č. 9 - Hoverla ::::: foto
Celou noc stanem cloumali poryvy větru a deště s kroupami. Příliš jsme to ho nenaspali a v sedm ráno počasí také zrovna optimistické nebylo. Jsme někde v mraku a prší. Naštěstí během asi dvou hodin se počasí umoudřilo a my jsme se mohli konečně navléct do našich mokrých kalhot, ponožek a bot.
Během asi dvou a půl hodin chůze v mracích, kdy se nám jen občas objeví částečný výhled do údolí se dostáváme až na nejvyšší bod Ukrajiny - 2060 m vysokou Hoverlu.
Příliš zde neotálíme a zahajujeme sestup. Jde se západním směrem na horu Petros. Asi po dvou hodinách se dostáváme k budce, kde je zaměstnanec přírodního parku a dodatečně mu platíme 14 hřiven za dvě osoby a stan, protože jsme včera při vstupu do parku neplatili.
Odtud pak vede 18 km dlouhá cesta dolů do vesnice Luhy, která nás dostává opět mezi lidi. Šťastně se setkáváme se Zbyňou, který zrovna debatuje s naší paní domácí. Ta nás okamžitě zve do domu, kde dostáváme výbornou smetanovou omáčku s hřiby. Necháváme si nadiktovat recept a jdeme si postavit stan a zkusit usušit pár našich věcí, které nám včera promokly.
Zbyňa nám vypráví veškeré zážitky, které se mu zde za ty dva dny přihodily:
Rozbolel ho zub a tak si vystřelovacím nožíkem, který koupil asi přede dvěma dny za 6 hřiven kdesi na trhu vydloubl cementovou plombu, kterou si nechal dát těsně před odjezdem. Pokecal asi s půlkou vesnice, probral veškerá témata od ukrajinské důchodové reformy, vstupu do Evropské unie, problémy zalesňování holých strání, stavby místní silnice, seřizování optiky na kulovnici, rozeznávání místní zvěře, několikero druhů místních nápojů, národnostní problémy na Ukrajině, průměrné výdělky a ceny zemědělských komodit a další informace, které Vám jistě rád na požádání sdělí.
Že s těmi lidmi opravdu byl v družném rozhovoru vidíme hned večer a následujícího rána, kdy se k němu spousta lidí zná, auta na něj troubí, přichází na řadu třepání rukou a srdečné loučení při odjezdu z vesnice.
Je krásný, pohodový večer. Čeká nás poslední noc před tím, než se nám výlet zlomí do té druhé, návratové části.
Stoupání 2411 m, klesání 2411 m, nejvyšší bod 2060 m n. m. (údaje jsou za den 8 a 9 dohromady)
Den č. 10 - Luhy - Solotvina ::::: foto
Ráno se loučíme s paní domácí, která nás tak ochotně nechala přespat na své zahradě a vyrážíme do Rachova. Tady kupujeme na tržišti z bohatého výběru u jednoho stánku sýr. Pokračujeme dále na jih. Dneska se chceme dostat do Solotvin ke slaným jezerům. V cestě už nám stojí jen geografický střed Evropy, který je zde naznačen pár kilometrů na jich od Rachova a trocha kilometrů podél řeky Tisy.
Do Solotvin přijíždíme brzy odpoledne. Ubytováváme se v jedné z chatek nedaleko slaného jezírka. Část výletníků zkouší slanou vodu a část se jde mrknout po okolí.
Večer ještě zkoušíme kulinářské speciality místních restaurací a pak už jdeme odpočívat před zítřejší dlouhou cestou do Mukačeva.
Ujetá trasa: 71 km za 3:48 hod, stoupání 122 m, klesání 444 m.
Den č. 11 - Solotvina - Zaluža ::::: foto
Dnes bychom chtěli projet co největší část cesty. Pokud možno až těsně před Mukačevo. Silnice je pěkná, je docela slušné vedro a zde na jihu na místní poměry i velmi solidní provoz. Proto čelo pelotonu nasazuje od začátku ostré tempo, které nám překvapivě vydrží až do večera.
Cestu přerušujeme vlastně jen pauzou na oběd, který si dáváme v Chustu.
Zde na jihu je spousta velkostaveb, které si pořizují místní zbohatlíci. Spousta je jich sice zatím nedokončených, ale svou velkolepostí mnohé udivují.
Nakonec stanujeme asi 15 km před Mukačevem v jednom ovocném sadu. Dokonce se nám podařilo najít kousek rovného místa na stan, přestože jsme to měli ztíženo množstvím kravích pozůstatků. Ráno nám bylo názorně předvedeno, jak velké stádo skotu se tu běžně pase...
Ujetá trasa: 105 km za 5:08 hod, stoupání 296 m, klesání 386 m.
Den č. 12 - Mukačevo ::::: foto
Již včera bylo rozhodnuto, že před vstupem do Mukačeva provede celá naše výprava důkladnou tělesnou očistu. Padl návrh, že se osprchujeme na jedné z nových benzinek, které se na této jižní trase vyskytují. Při zbývajících pár kilometrech do města, která nám ze včerejška zbyly však žádnou benzinku se sprchou nenacházíme. Proto bereme za vděk alespoň umyvadlem v jedné z nich. Na dámských záchodcích neteče voda, všichni se tedy nakonec zušlechťujeme na té části toalet, kde voda funguje bez problémů.
Jako noví lidé konečně můžeme vyrazit do města. Kola schováváme na vlakovém nádraží v úschovně. Paní v úschovně má trošku problém spočítat cenu za naše bagáže. Začala jmenovat, že za kolo se platí asi 8 Kč a za každý batoh něco kolem dvanácti. Ovšem na každém kole bylo zhruba 6 zavazadel. Nakonec přichází s větou "sumky i mašína šesť grivněj". Rádi každý platíme za úschovu 30 Kč a vydáváme se do centra. Na místní pěší zóně si dáváme oběd, kocháme se místními stavbami, ale protože je spalující vedro, prohlídku města končíme, ještě podruhé se občerstvujeme u cisterny s kvasem a jdeme na nádraží pro kola.
Asi 20 kilometrů za městem rozděláváme stany a chystáme se na poslední noc na Ukrajině.
Ujetá trasa: 41 km za 2:39 hod, stoupání 70 m, klesání 126 m.
Den č. 13 - Mukačevo - Čop ::::: foto
Do Čopu je to jen kousek, proto ráno nikterak nespěcháme. Po cestě se snažíme koupit od lidí mléko, ale dostáváme se poprvé do problémů s naší znalostí ruštiny. Zde jsou totiž vesničky obydleny Maďary. Naštěstí se dorozumíváme alespoň slovem "moloko" a svého vytouženého moku se dočkáváme.
V Čopu jsou dvě nádraží. Jedno - pěknější a druhé - trošku ošuntělejší jsou asi sto metrů od sebe. Jsme poslání na to starší z nich. Zde se dovídáme, že jízdenky do Čierne nad Tisou se budou prodávat až od 18:00. Vlak pak jede v 19:40. Proto utrácíme poslední peníze za jídlo a cigarety.
Po šesté hodině večerní kupujeme jízdenky (každou za 11,65 UAH). Na kolo se neplatí žádný další příplatek. Paní v pokladně nám sděluje, že každý s sebou může vést 35 kg a do toho se vlezeme.
Zbytku času využíváme k průzkumu okolí anebo k jiné, trochu méně náročné činnosti.
V sedm hodin jdeme někde na nádraží sehnat pitnou vodu. Narážíme na jednu vojačku (policistku?), která nám sděluje, že tu voda určitě není a co že zde pohledáváme. Toto nástupiště je prý uzavřeno. Domlouváme se, že chceme jet do Čierne. Načež nám sděluje, že právě ten vlak, který je uzavřen tam jede. Máme se však urychleně dostavit do hlavní haly nádraží k pasovému odbavení. Nakonec jsme vděčni za tuhle informaci, protože jsme žili v domnění, že přejezd zdejších hranic proběhne poněkud klasičtějším způsobem.
Vše proběhlo bez větších potíží a my se dostáváme tímto vlakem až do Košic.
Ujetá trasa: 26 km za 1:48 hod, stoupání 10 m, klesání 15 m, nejvyšší bod 128 m n. m.
Den č. 14 - domů
V Košicích dvě hodiny vyčkáváme a dvacet minut po půlnoci nám odjíždí rychlík směr Bratislava. Menší problém nastává až při nakládání kol do vlaku. Rychlík nemá žádný rozšířený prostor pro přepravu kol a tak nám nezbývá, než si kola naložit do posledního vagónu. Tento vůz je však první třídy a my jsme nuceni doplatit rozdíl v hodnotě našich jízdenek.
Poslední změna:
29.03.2009
e-mail
